Hrady a zámky

Zámek Opočno je další z historických objektů v Čechách, který stojí za to spatřit na vlastní oči. Místo, na kterém stojí, je osídleno už hezkou řádku let. V 11. století tam stála dřevěná tvrz, později ji Drslavici nechali přestavět na gotický hrad, ten byl ale za husitských válek vypleněn. Majetek střídal vlastníky, poměrně dlouho patřil významným českým šlechticům Trčkům z Lípy. Ti nechali hrad přastavět do podoby italských renesančních zámků. Poslední majitel z rodu Trčků, Adam Erdman, byl zavražděn při spiknutí Albrechta z Valdštejna a panství bylo prodáno italskému rodu Colloredo, který po sňatku jednoho ze svých příslušníků s Marií Izabelou z Mansfelsu začal požívat zdvojené jmého Colloredo-Mansfeld. Tomuto rodu patřil zámek Opočno až do roku 19742 a po roce 2003 mu byl v restituci navrácen.
Colloredové do vzhledu zámku zasáhli některými barokními úpravami, což však naprosto nevadí, výsledek je skvělý. Můžeme si prohlédnout nádvoří se sochami jelenů a s vystaveným dělem, křídla budovy s arkádovými ochozy, letohrádek a spoustu dalšího. Na zámek navazuje anglický park, velmi pěkně umístěný ve skalnatém údolí kolem Zlatého potoka. V parku stojí za pozornost rybníčky, vodopády a různé exotické dřeviny a rostliny. Uvnitř zámku jsou sbírky obrazů a zbraní, rozsáhlá knihovna a samozřejme - všude krásný nábytek, sklo a porcelán. A také památky, které si ze svých cest po Africe a severní Americe přivezl Josef II. Colloredo-Mansfeld. Prostě, chce to vidět na vlastní oči a na Opočno si udělat dost času. Protože se tam všude smí fotit, nadšenci si mohou pořídit spoustu krásných snímků.

Zámek Březnice se nalézá ve Středočeském kraji, ve stejnojmenném městečku. Původně to byla gotická tvrz, vznikla za vlády Buziců v první polovině 13. století. V 16. a 17. století byla přestavěna na renesanční zámek. Tehdy majetek náležel Jiřímu Lokšanovi z Lokšan, který byl tajemníkem českého krále Ferdinanda I. Podle tohoto pána se dodnes zdejší knihovna nazývá Lokšanská. Pochází z roku 1558 a údajně dodnes zůstává stále v prvotní podobě.
Když Lokšanští po bělohorské bitvě uprchli ze země, získal zámek Přibík Jeníšek z Újezda, královský prokurátor. Ten ale nebyl místním lidem dobrým pánem. Když založil klášter a kostel a i zámek nechal nákladně přestavět, začalo se šuškat, že je to vlastně z prostředků Lokšanů. Ti prý, když prchali, ukryli v březnickém parku pod růžovým keřem poklad a doufali, že až se vrátí, zase se s ním shledají. Majetek jim však nikdy nebyl vrácen a poklad údajně nalezl onen nehodný Přibík Jeníšek. Musím připustit, že pokud je na té pověsti něco pravdy, ten pán proinvestoval poklad velmi imponujícím způsobem.
Dalšími majiteli březnického zámku byli Kolovratové, naposledy patřil rodu Pálffyů, poté přešel do vlastnictví státu. V současné době se na zámku nabízejí tři prohlídkové okruhy, které zahrnují prohlídku zámecké zbrojnice se zbraněmi z 16. - 19. století, již zmíněnou Lokšanskou knihovnu, renesanční, barokní, rokokové a empírové salóny a mnoho jiného. Samostatně je též možná prohlídka přilehlého parku, který se rozkládá na rozloze 20 hektarů. Snílci se mohou procházet a přitom hádat, kde asi rostl růžový keř, který tak špatně chránil lokšanský poklad.

Řekla bych, že tento velmi významný hrad je nespravedlivě proslaven hlavně Vrchlického hříčkou Noc na Karlštejně a její zfilmovanou podobou z roku 1974. Přitom právě fakt, že na hrad byl zakázán vstup ženám, nebyl nikdy historicky doložen. Zato se dost přesně ví, že Karel IV. nedal toto sídlo původně zbudovat jako místo pro uložení korunovačních klenotů, pro ty měl být vystavěn chrám na Novém Městě pražském. Budoucí císař si prostě dal vystavět sídlo, kde by mohl uprostřed krásných lesů odpočívat, rozjímat a občas také neformálně přijímat významné návštěvy.
Karel IV. tento svůj hrad velmi miloval a pobýval zde tak často, jak jen mu vladařské povinnosti dovolovaly. Karlštejn sloužil jako schrána vzácných ostatků svatých a později zde byly v kapli sv. Kříže uloženy korunovační klenoty kvůli bezpečí. Také Karlův následník, jeho syn Václav IV. zde za husitských válek uschoval odznaky české moci, aby se nedostaly do rukou vzbouřenců. Husité s pomocnými polskými oddíly sice Karlštejn v roce 1422 dobývali, ale marně.
Původní stavební plány sídla vypracoval prevděpodobně významný stavitel Matyáš z Arrasu, hrad byl ale v průběhu staletí několikrát přestavován. Po neslavné smrti krále Václava IV. skončila jeho nejslavnější část existence, byl opuštěn a chátral, obývala ho jen nevelká ochranná posádka. Důkladných oprav se dočkal až v létech 1587 - 1596, tenkrát ale poprvé pozměnil svoji gotickou tvářnost, mnohé stavební prvky byly nahrazeny renesančními. Za současný vzhled Karlštejna vděčíme J.Mockerovi, který do původní zástavby také významně zasáhl - zároveň ovšem jeho zásluhou hrad neskončil podruhé v ruinách.
Nyní si v rozlehlém koplexu můžeme prohlédnout nejníže položené podhradí, Studniční věž, Purkrabský palác, pětipodlažní Císařský palác, Mariánskou věž a Velkou věž, ta je ze všeho nejvýš položeným místem za mohutnými hradbami a měří 60 metrů. Významná je také knihovna, lapidárium, kaple sv. Kateřiny a zejména kaple sv. Kříže, kde je umístěno 129 deskových obrazů slavného a záhadnémo mistra Theodorika. Vlastníkem hradu je Česká republika a přístupný veřejnosti je od 19. století. Každý turista se může na Karlštejně nafukovat, že je tady naroveň s korunovanou hlavou. Jak je dodnes dochováno v nejstarší návštěvní knize, hrad si kdysi prohlédl sám císař František Josef I.

Hrad Kost bývá označován za perlu Českého ráje a nikoli neprávem. Je jedním z mála zachovalých středověkých hradů v naší republice. V současné době je jeho majitelem rod Kinských a docela mne překvapilo, že se uvnitř objektu nesmí fotografovat. Já hrad navštívila asi před deseti léty a takový zákaz tam neplatil.
Název hradu prý vznikl podle jeho tvrdosti a nedobytnosti. Vykládá se, že údajně kdysi objekt dlouho obléhal i Jan Žižka z Trocnova a když se mu jej nepodařilo dobýt, nakonec zlostně prohlásil "Kost patří psům" a odtáhl. To je ovšem pouze legenda, ve skutečnosti tento hrad Žižka nekdy neobléhal.
Jádro stavby vzniklo v polovině 14. století za Beneše z Vartemberka, hrad byl ale dostavován ještě v 15. a 16. století. Roku 1635 objekt vyhořel, koncem 17. století se zřítil půvosní vartemberský palác. Dpominantou hradu je v sozučasnosti takzvaná Bílá věž, pětipatrová obytná budova. Za pohled ovšem stojí třeba hned vstupní brána, k níž se návštěvník dostane přes dřevěný můstek, který nahradil dávný most padací. A také jižní strana hradu, čnící nad strmou skálou. A také lidomorna - masivní věž, kam byli kdysi shazovaní ti nepohodlní, aby se už nikdy nepodívali ven. Jde z toho mráz po zádech! A nejen od pohledu. Psychotronik na tom místě údajně ještě i dnes naměřil velmi vysokou úroveň záporné energie. Ale vzdor tomu je hrad krásný a za prohlídku určitě stojí. A u lidomorny se může každý turista zastavit buď s prostým politováním nebo s modlitbou za ty umučené ubožáky, to je každému na libosti.

Když jsem poprvé se zájezdem navštívila zámek Hořovice, průvodce nám jako nesmírnou atrakci sliboval spatřit v jeho sbírkách past na blechy. Ddrátěnou to taštičku prý, ve které bylo jakési lákadlo, což blechy nesmírně vábilo. Prostě to fungovalo podobně jako past na myši s navnaděným sýrem či kouskem slaniny. S tím rozdílem, že onu taštičku nosily kdysi urozené dámy pod svými sukněmi, aby blechy naskákaly dovnitř a nepokoušely se ochutnávat jejich modrou krev. Past prý byla velmi populární v dobách umělecky zpracovaných drbátek, jimiž šlechta proháněla vši pod svými parukami. Inu, vznešený původ asi tehdy skrýval i nemalá úskalí. Slovutnou past na blechy jsme sice nakonec ve sbírkách nespatřili, prý se exponáty často mění, ošetřují se či zapůjčují na různé výstavy. Zato jsme si mohli prohlédnout nádherné kalendářní empírové hodiny, vázu s dobovými portréty, stejně jako krásně provedené interiéry či venkovní Sluneční bránu.
Hořovický zámek má velmi staré kořeny. Panské sídlo stálo na části jeho území již na přelomu 12. a 13. století a již v roce 1233! se poprvé dva bratři podepisují jako pánové z Hořovic. V roce 1322 se ves Hořovice stala městem. Původní panská tvrz na jejich území byla v 15. století přestavěna na gotický hrad a když ten v roce 1639 vypálili Švédové, byl obnoven již ve stylu barokním. Ačkoli jeho majiteli byli například významní pánové z Žirotína, jednu chvíli král Václav IV a později smutně proslavení pobělohorští Martinicové, zámek již po roce 1648 ztratil svůj původní význam šlechtického sídla a sloužil jen za obydlí úředníků a jako hospodářské zázemí. V roce 1929 jej poslední majitel prodal státu. Škoda, že nepatřím k těm mohovitým, abych si objekt mohla koupit. Moc se mi tam líbilo, ráda bych tam žila se spoustou koček a psů a i když jsem tam neviděla žádné hygienické zázemí, věřte mi, že bych to nějak pořešila a žádné pasti na blechy bych do svých sukní nepotřebovala. Apropos - můj drzý syn tvrdí, že bych se tam hodila. Objekt prý je dost malebný a starobylý, abych tam o půlnocích mohla strašit!

Hrad Potštejn - to zní ohromně velebně, jako bychom se přenesli do dávných časů a naproti nám vyjel herlod či rytíř v brnění. V současné době ale z hradu mnoho nezbývá. Ke zkáze toho posledního, co ještě zbývalo, napomohl v 18. století francouzský emigrant, hrabě Jan Antonín Harbuval-Chamaré. Ten tu totiž hledal bájný poklad, který prý tu kdysi ukryl jeden z prvních majitelů hradu, Mikuláš z Potštejna. Toto téma je zpracované i literárně, příběh napsal Alois Jirásek a nazval jej - jak jinak - Poklad! (Nevím jak dnes, ale já jsem se na potštejnském hradě hojně vyskytovala asi tak před třiceti léty a tehdy tam byla na zdi umístěná tabulka s nejdůležitějšími daty a zmínka tam byla i o Pokladu a Aloisu Jiráskovi). Hrabě Chamaré svým pátráním po pokladu výrazně narušil statiku některých částí hradu, ale faktem je, že takto pouze dokončoval zkázu, která byla započata již dávno předtím. Hrad byl zbudován ve 13. století Drslavici. Hned ve 14. století jej nechal pobořit Karel IV. (tehdy ještě pouze markrabí moravský). Pozdější otec vlasti takto energicky ztrestal již zmíněného Mikuláše z Potštejna, (což byl lapka první třídy - jak jinak by se také dostal k pokladu?) Hrad však byl záhy obnoven, hrál totiž významnou roli v systému zemské obrany. V 15. století z něj král Jiří z Poděbrad učinil pevnost, ale teprve Pernštejnové mu vtiskli pečeť velebnosti. Za jejich vlády byl hrad chráněn trojitými hradbami a hlubokými příkopy, pevnou branou a věžemi, obrannou věží a baštou na ochozu obytného paláce. Nu, všechna světská sláva - polní tráva. Nicméně, v posledních létech hrad prochází rozsáhlou rekonstrukcí. Na turisty je zde pamatováno odpočinkovými místy s občerstvením a to má jistě každý zapotřebí, když se vyšplhá až tam, hrad totiž stojí pochopitelně na pořádném vršku! Kamenitá stezka k němu je zdobená obrazy s tématikou Křížové cesty. Vidět zbytky nádherného starobylého klenutí uvnitř objektu jistě stojí zato a myslím, že se nikdo nemusí bát ducha loupeživého pana Mikuláše, i když skončil neslavně. Za mého dětství byl vstup do hradu volný, stačilo jen otevřít ve veliké bráně maličký průchod a vstoupit, což mne nesmírně lákalo, často jsem tam utíkala a celé hodiny se potulovala mezi rozvalinami a snila. A ten zlopověstný rytíř mne nikdy nevyděsil!