Hrady a zámky

Ačkoli se brány většiny hradů a zámků již bezmála před měsícem pro turisty uzavřely, můžeme si o takových místech číst a plánovat, která příští rok navštívíme. Já navrhuji nevynechat státní Švihov - ale nechte si jeho prohlídku na léto, v jeho masivních zdech je ve velkém parnu příjemně a na nádvoří zase vane větřík od vody. Té je kolem pořád dost, i když už jí hrad dávno není obklopený celý. Kdysi totiž toto sídlo patřilo svým důmyslným vodním opevňovacím systémem k nejlepším pevnostem své doby. Koncem 15. století je nechal vystavět na místě původní tvrze Půta Švihovský z Rýzemberka. (Nenechte se mýlit, že v některých článcích na internetu bývá uváděn jako Vihovský, to je samozřejmě nesmysl). Vzhledem k tomu, že hrad tvoří dvě obytná křídla, bašty a mohutné předhradí, muselo jeho budování dát docela fušku, nemluvě o finančních nákladech. Ty asi pan Švihovský vyždímal ze svých četných poddaných. Alespoň o něm dodnes koluje pověst, podle níž byl na ty ubohé lidičky tak zlý, že ho za to nakonec čert odnesl do pekla. Švihov nařídil císař po třicetileté válce rozbořit, jako spoustu jiných sídel, aby nemohla sloužit povstalcům. Naštěstí Švihov nebyl rozbořen docela, od té doby ale byl už využíván pouze jako panská sýpka. K jeho rekonstrukci došlo až po druhé světové válce. Až se na Švihov vypravíte, nezapomeňte si vzít sprtovní obuv. Jednak část prohlídkové trasy vede po příkrém kamenném schodišti (já to nevěděla, musela jsem se zout a vyšlápnout to bosky) a také vám možná kastelán na závěr doporučí ještě návštěvu nedaleké rozhledny, které se říká Bolfánek. Výhled z ní je skutečně nádherný, ale cesta k ní vede lesem stezkou tak strmou, až jsem si chvílemi přála, aby přiletěl ten čert, co kdysi odnesl pana Švihovského a vynesl mne nahoru ve svých pařátech.

Pokud předpokládáte, že o tomto zámku vybalím historické údaje sahající málem až k dobám Kosmasovám, mýlíte se. Zámek Veltrusy byl postaven ve vesnici téhož jména hrabětem Václavem Antonínem Chotkem teprve na počátku 18. století. Co se tedy zámků dotýká, hotová novostavba! Nicméně jeho barokní styl, velkoryse koncipovaný půdorys jakož i rozsáhlý přírodní park z něj činí velmi významné sídlo. Na cti mu neubírají ani alegorické sochy, které uzavírají čestný dvůr - jejich tvůrcem je Matyáš Braun. Václav Antonín Chotek si takové sídlo mohl hravě dovolit, patřil k velmi zámožné české šlechtě. Svému synovi poskytl výborné vzdělání a ten je zúročil ve službách císařství. Marie Terezie využívala jeho znalosti v oblasti ekonomické a svěřovala mu významné úkoly. Tím hrabě Rudolf zmnožil i rodinný majetek a tak dal mezi jiným částečně přebudovat a zvětšit zámek ve Veltrusích. Pro vlastní slávu to patrně nedělal, protože neměl mužského potomka, zámek připadl jeho synovci. I on se o něj vzorně staral, ale čtvrtý majitel, Jindřich, nechal panství zvolna upadat. V současné době náleží zámek České republice a je těžké odhadnout, zda je to pro něj dobré nebo špatné. Areál byl totiž značně poškozen při záplavách v roce 2002 a 2005 a na opravu se neustále nedostává peněz, takže opravy pokračují velmi pomalu. Těžko lze ale doufat, že by se soukromý majitel se stejným problémem vyrovnal lépe! A nakonec dvě připomínky: Chotkové byli známými milovníky přírody a umění, v 19. století se podíleli například na vzniku pražských sadů, které dodnes nesou jejich jméno. A co se veltruského zámku dotýká, je spjat s dětstvím Antonína Dvořáka, jeho otec hrával v zámecké kapele.

Zámek hrál kdysi v české historii docela významnou roli, poskytoval totiž útočiště vdovám českých králů a knížat. To ovšem bylo za časů svaté Ludmily. Později to byl věnný majetek kněžen a královen, v roce 1542 došlo jeho přestavbě v renesančním stylu. To už se v jeho zdech vystřídali majitelé z několika šlechtických rodů. Poslední byli Lobkowiczové, kteří majetek vyzískali sňatkem. Poslední dědička rodu Černínů, jimž zámek patřil předtím, se spojila sňatkem s Augustem Antonem z Lobkovic. Zámek náležel rodině Lobkowiczů až do konce války, poté byl zkonfiskován nechvalně proslulou Československou socialistickou republikou, v současné době je majitelem Jiří Lobkoeicz a jeho manželka Bettina. Zámek pečlivě rekonstruují a na jeho vnitřním i vnějším vzhledu je to znát. Pokud jsou turisté zvědaví, jak vypadá majitel takové nemovitosti a jeho paní, může jim stačit se nějakou dobu potloukat po nádvoří a vyhne se jim prostorný účelný vůz, z nějž vystoupí dvojice středního věku provázená trlupou psů, jako se to stalo při naší návštěve. V případě, že k tomu nedojde, průvodkyně je jistě upozorní na veliký obraz v jednom ze sálů - manželé jsou na něm vyobrazeni velmi věrohodně a opět ve společnosti psa. Ke zdejšímu majetku mají, zdá se, vřelý vztah a já se jim nedivím. Vlastnit krásné sídlo uprostřed mělnických vinohradů...

Traduje se, že tento hrad je ještě starší než Bezděz. Kronikář Václav Hájek z Libočan (který je ale známý tím, že jeho údaje jsou často velmi nepřesné, protože si rád domýšlel a vymýšlel) tvrdí, že základy původní stavby dal roku 878 položit Slavibor, vévoda Pšovanů. Ten velmi miloval svého krásného syna, jehož jméno bylo Housek a právě pro něj nechal na vysoké skále postavit hrad a pojmenovat jej po něm. Záhy po dokončení však byla v blízkosti hradu objevena ve skále hluboká trhlina, z níž údajně vylézali zlí duchové a ti hradním obyvatelům velmi škodili. Vznikla domněnka, že díra vede rovnou do pekla a aby se zlým mocnostem zamezil přístup na tento svět, byla nad ní vystavěná kaple. Konstrukce původního hradu byla prý dřevěná, teprve později vzniklo kamenné hradiště.
První ověřená zmínka o hradu pochází z roku 1316, kdy náležel příslušníku mocného rodu Ronovců, panu Hynku Berkovi z Dubé, ale obecně se má za to, že zakladatelem gotické stavby mohl být Přemysl Otakar II. nebo dokonce již jeho otec, Václav I. Otázkou ovšem je, proč vůbec hrad vznikl. Nikdy nebyl hradem hraničním ani královským, nestál poblíž významné zemské stezky. Byl postaven v dokonalé pustině, dokonce i dostupný zdroj vody tam scházel. Čtvercový půdorys stavby napovídá, že nebyla budovaná proto, aby odolávala nájezdům zvenčí. Naopak, zdá se, že šlo o pokus co nejlépe střežit cosi, co bylo uvnitř!!! Tuto myšlenku potvrzují další indicie. Ačkoli hrad Houska zdánlivě nebyl nikdy důležitý, strážní službu zde celé roky vykonával výkvět nejlepších českých pánů.
Z tohoto hlediska je sice hezká legenda o bráně do pekla, která byla nalezena po dobudování hradu, ale logicky se nebízí přímo opačné vysvětlení. Směle to vyslovili moderní badatelé Aleš Česal a Milan Doležal: na nepřístupném místě Čech se kdysi mohl ve skále nacházet vstup do paralelního světa, kudy na Zemi přicházeli jeho obyvatelé. Jací byli je těžké domyslet, tehdejším lidem se ale zdálo, že o takovou přítomnost není co stát a proto byl postaven hrad Houska s pevnými stěnami a bohatě zdobenou kaplí, aby jako obrovská zátka zamezil Zlu odjinud v přístupu na tento svět. Jistě, zní to trochu fantaskně, ale pravdou je, že většina lidí se na hradě a zejména v kapli, (pod níž údajně pracně zasypaná díra do pekel leží) , cítí velmi nepříjemně. Citliví jedinci tvrdí, že tu skutečně mají pocit, jako by po nich sahalo něco zlého a senzibilové přísahají, že v těchto místech shledávají veliké množství negativní energie. To už sotva může být náhoda!
Tajuplná atmosféra hradu ale nezabránila celé řadě jedinců v touze jej vlastnit. Vedle zmíněných Berků se zde vystřídali Smiřičtí, Hrzánové z Harasova, Kounicové... Dvanáct let dokonce náležel slavnému vévodovi Frýdlandskému, Albrechtu z Valdštejna, který velmi nadšeně lovil v místních hlubokých lesích. V roce 1924 koupil Housku senátor a prezident Škodových závodů v Plzni, Josef Šimonek a až do roku 1939 využíval objekt jako rekreační rodinné sídlo. Poté až do roku 1945 zabrala hrad německá armáda, která zde údajně v podzemních prostorách ukryla část svých písemností. Později připadl hrad Československému státu, v restituci byl navrácen potomkům bývalého majitele. Zajímavostí je, že pro veřejnost byl zpřístupněn až v roce 1999.

Častolovický zámek nese jméno podle svého zakladatele, jistého Častolova. A jak ten přišel ke svému jménu, to asi dojde každému! Často (a zřejmě rád!) lovil! A někde mezitím si také udělal čas na vybudování tohoto panství, praví legenda. Kdoví, jestli není vymyšlená! Jisté je, že za vlády Drslaviců stála na témže místě vodní tvrz. Později krátký čas patřila Jiříkovi z Poděbrad, který ji přičlenil k litickému panství, jakmile se ale celé litické panství ocitlo v rukou Viléma z Pernštejna, přičlenil je tento pán naopak ke svému největšímu majetku - k Potštejnu, s masivním starobylým hradem, který za jeho vlády zažil největší rozkvět. Až v roce 1559 došlo k přestavění častolovické tvrze v malý zámek a ten potom střídal majitele snad stejně často, jako ženy střídají své střevíčky. Vzniklo elegantní renesanční sídlo, které ale kvůli finančním těžkostem nakonec jeho majitelé Černínové museli prodat. Tak se v historii zámku objevili Šternberkové (tak se celé desetiletí po česku psali, dnes ovšem najdete na internetu jiný přepis, to raději nekomentuji). Poslední majitelkou Častolovic je paní Diana Sternbergová, která si tu počíná jako rozumná hospodářka. Vím, o čem mluvím, měla jsem možnost zámek navštívit několikrát, v době kdy byl ve státní správě i v létech, kdy se podle restitučních nároků dostal oné paní. Rozdíl je nezanedbatelný. Československý stát se zajisté o jednu z nádherných památek staral dobře, to nemohu upřít, ale... Navíc vkus jednné rozhodující osoby je výrazně vidět na vešekrých vnitřních prostorách, dokonale sladěných, pečlivě rozmyšlených. Veliký park je také dávno v lepším stavu a jemnosti majitelky přičítám výstražné tabulky, které nehlásají striktně" Nešlapejte...netrhejte...jsou tu vzácné rostliny", ale slušně sdělují "děkujeme, že nešlapete..." Také bych nešlápla - i kdybych si měla nohu zlomit!