Hrady a zámky

Když se chci zmínit o zámku v Roudnici nad Labem, musím začít pěkně zdaleka, totiž snad nejvýznamnější osobou, která je s tímto objektem spjata. Jde o ženu - a to o ženu velmi mimořádnou. Velmi poutavě se o ní můžete leccos dozvědět z knihy Josefa Janáčka Ženy české renesance. Narodila se jako dcera horlivých katolíků, významného českého šlechtice Vratislava z Pernštejna, jemuž přezdívali "Nádherný" a španělské šlechtičny Marie Marique de Lara. Nu ano, mám na mysli Polyxenu, jejíž podivuhodné křestní jmého někdy přepisují jako "Polexina". V historických odkazech ji najdete pod různými přízvisky - podle svého rodu bývá uváděna "z Pernštejna", ale často také "z Rožmberka" nebo "z Lobkovic". Hned vysvětlím, že i na ta jména měla jistý nárok. Prý byla velice krásná a určitě také vzdělaná, zajímala se o kulturu i o světové dění, ovládala několik jazyků. Otce ztratila v šestnácti létech, její matka ale byla dál středem společnosti, ponejvíc v rodovém pernštejnském paláci na Hradčanech. Polyxena po jejím boku zářila skoro jako princezna a protože byla nejen vzdělaná, ale i chytrá, brzo pochopila, jak má postupovat dál. Čistě z rozumu se provdala za Viléma z Rožmberka, "pana vladaře" obrovského jihočeského panství. Jí bylo v té době dvacet, jemu o hodně víc (vždyť byl přítelem a vrstevníkem jejího zesnulého otce). K tomu jej poněkud znevýhodňovalo předchozí trojnásobné vdovství. Polyxena se však po jeho boku stala první dámou českého království. Nestala se však matkou, což by významně upevnilo její postavení. Pan Vilém byl přece jen už trochu v létech a navíc nemocný. Polyxena ovdověla v šestadvaceti létech a protože ani její švagr, pověstný Petr Vok z Rožmberka neměl dědice, horlivě jej nabádala, aby zachoval rod alespoň urozenou adopcí. Míchala se také do politiky a jako velmi ortodoxní katolička a poloviční Španělka se pochopitelně vždy přikláněla na stranu Španělska. Do dalšího sňatku se příliš nehrnula. Znovu se provdala až po jedenácti létech, v roce 1603. Jejím manželem se stal kancléř Českého království, Zdeněk Vojtěch Popel z Lobkovic. Polyxeně v té době bylo 37 let, její manžel byl o dva roky mladší. Na syna Václava, pokračovatele rodu, si ale museli počkat celých šest let. Skoro by se zdálo, že paní Polyxena cíleně znovu zvolila rozumem jen výhodný sňatek, ale traduje se, že toto manželství bylo velmi šťastné. Svého chotě Polyxena přežila, sama zemřela v roce 1642, bylo jí 76 let. A co má vlastně Polyxena společného s roudnickým zámkem? Ten spolu s dalším rozsáhlým majetkem přuinesla jako věno do lobkovicovského rodu. Na místě dnešního zámku původně stávala románská falc pražských biskupů, později na jejich základech vznikl hrad, který byl dobyt a zničen vojskem krále Jiřího roku 1467. A byl to až Polyxenin syn Václav Eusebius z Lobkovic, který dal hradní zříceniny pobořit a na jejich místě postavit raně barokní zámek. Polyxena na novém zámku ráda pobývala a dodnes tam můžete spatřit několik jejích podobizen, nejen v dospělém, ale i v dětském a dívčím věku. Kdo by si ani po takto vyčeprávajícím referátu neuvědomil, kdo je Polyxena z Pernštejna (nebo z Rožmberka či z Lobkovic), tomu připomenu slavnou voskovou figurku pražského Jezulátka. Tu totiž roku 1628 věnovala karmelitskému kostelu Panny Marie Vítězné právě ona!

Když se chci zmínit o zámku v Roudnici nad Labem, musím začít pěkně zdaleka, totiž snad nejvýznamnější osobou, která je s tímto objektem spjata. Jde o ženu - a to o ženu velmi mimořádnou. Velmi poutavě se o ní můžete leccos dozvědět z knihy Josefa Janáčka Ženy české renesance. Narodila se jako dcera horlivých katolíků, významného českého šlechtice Vratislava z Pernštejna, jemuž přezdívali "Nádherný" a španělské šlechtičny Marie Marique de Lara. Nu ano, mám na mysli Polyxenu, jejíž podivuhodné křestní jmého někdy přepisují jako "Polexina". V historických odkazech ji najdete pod různými přízvisky - podle svého rodu bývá uváděna "z Pernštejna", ale často také "z Rožmberka" nebo "z Lobkovic". Hned vysvětlím, že i na ta jména měla jistý nárok. Prý byla velice krásná a určitě také vzdělaná, zajímala se o kulturu i o světové dění, ovládala několik jazyků. Otce ztratila v šestnácti létech, její matka ale byla dál středem společnosti, ponejvíc v rodovém pernštejnském paláci na Hradčanech. Polyxena po jejím boku zářila skoro jako princezna a protože byla nejen vzdělaná, ale i chytrá, brzo pochopila, jak má postupovat dál. Čistě z rozumu se provdala za Viléma z Rožmberka, "pana vladaře" obrovského jihočeského panství. Jí bylo v té době dvacet, jemu o hodně víc (vždyť byl přítelem a vrstevníkem jejího zesnulého otce). K tomu jej poněkud znevýhodňovalo předchozí trojnásobné vdovství. Polyxena se však po jeho boku stala první dámou českého království. Nestala se však matkou, což by významně upevnilo její postavení. Pan Vilém byl přece jen už trochu v létech a navíc nemocný. Polyxena ovdověla v šestadvaceti létech a protože ani její švagr, pověstný Petr Vok z Rožmberka neměl dědice, horlivě jej nabádala, aby zachoval rod alespoň urozenou adopcí. Míchala se také do politiky a jako velmi ortodoxní katolička a poloviční Španělka se pochopitelně vždy přikláněla na stranu Španělska. Do dalšího sňatku se příliš nehrnula. Znovu se provdala až po jedenácti létech, v roce 1603. Jejím manželem se stal kancléř Českého království, Zdeněk Vojtěch Popel z Lobkovic. Polyxeně v té době bylo 37 let, její manžel byl o dva roky mladší. Na syna Václava, pokračovatele rodu, si ale museli počkat celých šest let. Skoro by se zdálo, že paní Polyxena cíleně znovu zvolila rozumem jen výhodný sňatek, ale traduje se, že toto manželství bylo velmi šťastné. Svého chotě Polyxena přežila, sama zemřela v roce 1642, bylo jí 76 let. A co má vlastně Polyxena společného s roudnickým zámkem? Ten spolu s dalším rozsáhlým majetkem přuinesla jako věno do lobkovicovského rodu. Na místě dnešního zámku původně stávala románská falc pražských biskupů, později na jejich základech vznikl hrad, který byl dobyt a zničen vojskem krále Jiřího roku 1467. A byl to až Polyxenin syn Václav Eusebius z Lobkovic, který dal hradní zříceniny pobořit a na jejich místě postavit raně barokní zámek. Polyxena na novém zámku ráda pobývala a dodnes tam můžete spatřit několik jejích podobizen, nejen v dospělém, ale i v dětském a dívčím věku. Kdo by si ani po takto vyčeprávajícím referátu neuvědomil, kdo je Polyxena z Pernštejna (nebo z Rožmberka či z Lobkovic), tomu připomenu slavnou voskovou figurku pražského Jezulátka. Tu totiž roku 1628 věnovala karmelitskému kostelu Panny Marie Vítězné právě ona!

Komu doporučili prohlídku chudenického zámku, zůstal asi před jeho budovou napřed stát trochu v rozpacích. Stavba totiž vypadá zvenčí úplně obyčejně, to leckterý měštanský dům je výstavnější. Nevelký dům s malými okny, nijak impozantní brána, žádná zahrada okolo, žádný park... O to víc návštěvníka okouzlí interiéry, nevelké, útulné, pěkně zařízené pokoje. V přízemních místnostech je muzeum, kde si návštěvníci mohou prohlédnout různé exponáty, vztahující se přímo k místnímu kraji. Také se zde připomíná básník Jaroslav Kvapil (narodil se na zámku a má tu svoji pamětní síň). V Chudenicích také prožil svá poslední léta známý český buditel Josef Dobrovský. Ze soukromých komnat se nejčastěji připomíná takzvaný Andělský pokoj. Ten název nese proto, že se v něm údajně v roce 1601 zjevil tehdejšímu majiteli anděl a zvěstoval mu do tří dnů smrt. Humprecht Černín také ve stanovený čas skonal, ačkoli předtím byl zcela zdráv a nic jeho konci nenasvědčovalo.
Chudenické sídlo patřilo již od 13. století rodu Černínů, zprvu šlo o pouhou tvrz, k její renesanční přestavbě došlo v 16. století a v 18. století, za vlády Prokopa Vojtěcha Černína bylo upraveno do barokní podoby.

Někdy na začátku prosince jsem všechny příznivce turistiky nalákala na prohlídku třeboňského zámku. Ale protože jsem neměla po ruce jednu veledůležitou knížtičku o historii zámeckých zdí, nikoho jsem o tomtéž také nemohla zodpovědně informovat. Jsem totiž Zapomněnka, kdysi mi jedna kolegyně z práce dokonce řekla, že pro lidi s mojí dírou do paměti existuje přezdívka HOSIPA a znamená to HO..(neboli enóno, s prominutím, já to nevymyslela,) SI PAmatuji. Jó, tak to se mnou ale je, co nemám na papíře nebo v knihách či uložené v počítači, to je velmi problematické. Takže Třeboň: jak to tak často bývá, zámek nestavěl nikdo na zelené louce. První historická zmínka je o panském dvorci, ten se stal později tvrzí a doklady z roku 1374 je potvrzené, že z tvrze vznikl kamenný hrad. Když v roce 1562 zasáhl objekt požár, majitel Vilém z Rožmberka v tom spatřil příležitost k přestavbě na renesanční zámek. Po jeho smrti přestavbu dokončil jeho mladší bratr, legendární pan Petr Vok. Ovšem přes všechny legendy a filmy, které o jeho osobě vznikly ještě v polovině minulého století, pan Vok nebyl nesmrtelný a dědice neměl. V roce 1660 přešel třeboňský zámek do rukou vlivných Schwarzenbergů a v jejich správě setrval až do roku 1945, kdy přešel pod správu čerstvě osvobozené české země. Ve správě československého státu je od roku 1947. Já jsem objekt navštívila v roce 2003, všechno bylo dokonalé, na zámku pěkné omítky zvenčí i vnitřní interiéry a přilehlý park jakbysmet. Nejznámější vladař těchto míst, pan Petr Vok, může být asi stále na věčnosti velmi spokojen!

Březnický zámek byl původně gotickou tvrzí rodu Buziců. Až v polovině 16. století ji Jiří z Lokšan nechal přestavět na renesanční zámek a to dobře udělal, protože tak vznikla stavba, která dodnes potěší oko zvědavých turistů. Jméno tohoto pána zůstalo na zámku uchováno dodnes, unikátní knihovně se dodnes říká Lokšanská. A unikátní je proto, že je nejstarší zámeckou knihovnou na území Čech, její vznik se datuje rokem 1558. Na zámku se ovšem majitelé střídali, namátkou bych uvedla rod Přibíka Jeníška z Újezda, Kolovraty, naposled byl zámek v majetku Pálffyů, od roku 1945 náleží státu. Rozhodně stojí za to se do zámku zajet podívat. V současné době jsou tam zpřístupněny tři prohlídkové okruhy, můžete si prohlédnout i zámeckou kapli a krásný anglický park. Kdo miluje výtvarné umění, přijde si na své ještě jaksi s nadstavbou - v areálu zámku je umístěna Galerie L. Kuby. Takže to je můj další tip, kam se hned na jaře vypravit.

Že okolo Třeboně, pasou se tam koně, o tom nás už informuje stará lidová písnička. Ale aby se také zmínila, že přímo v Třeboni se nalézá velmi krásný zámek, o tom mlčí. A je tam - ten zámek totiž, s pěkným parkem za západní částí objektu. Na nádvožří stojí pěkná kašna, dokola obehnaná vystouplým obložením. Jak jsem nadšeně pohlížela kolkolem, nakopla jsem si o ten výstupek palec u nohy, ale ani jsem moc nelitovala, ono vážně bylo na co koukat. A uvnitř objektu také! Je radost si prohlížet například zámeckou obrazárnu. Takzvaná dvořanská světnice je zase nádherně zdobená všude, včetně stropu, pracovna knížete Schwarzenberga je důstojnost sama, stejně jako zámecká jídelna. Některé chodby výstavního sídla připomínají konopiště - také jsou zdobené loveckými trofejemi. Ne nadarmo si asi Schwarzenberský rod nechal vystěvt poblíž (konkrétně v Domaníně) také hrobku, patrně i při posledním odpočinku si majitelé tak krásného sídla jako je třeboňský zámek přáli zůstat co nejblíže. Ani se jim nedivím. Dnes mám velmi málo času, takže vám o historii zámku nic nepovím - to až příště!