Hrady a zámky

Nedaleko Kutné Hory stojí velmi významné empírové šlechtické sídlo - zámek Kačina. Zámek dal postavit hrabě Chotek v létech 1802 - 22. Od výstavby se vzhled zámku vlastně nezměnil. Jen místností je tu údajně 125. Inu, životní styl tehdejší šlechty snesl ta nejpřísnější světová měřítka. V současné době se sem zase hravě vejdou rosáhlé výstavní expozice. V přízemí si můžete prohlédnout historické interiéry, v prvním patře se můžete seznámit se zpracováváním různých zemědělských produktů doslova od a do z a také nahlédnete do historie různých venkovských řemesel. Velmi zajímavá je také historické lékárna, alchymistická laboratoř nebo divadlo a pěkná oranžerie. Zámek stojí v rozsáhlém parku, který stojí za to, aby se v něm návštěvníci pořádně prošli a poobdivovali vzácné stromy. Milovníci krásna ale musí počítat s tím, že je budou pořádně bolet nohy, než tohle všechno obejdou. Zaslechla jsem někde názor, že zámek Kačina působí velmi monumentálně, že si tam člověk připadá málem jako trpaslík. No, stavba je impozantní, to je pravda, ale kdo není trpaslík od narození, nemusí se bát, rozhodně se tam neztratí.

Zámek Žleby má neodolatelné kouzlo pro filmaře, natočili ve zdejších kulisách několik pohádkových příběhů. Proč ne, i výletník si tu připadá tak trochu jako v pohádce, věží a věžiček je tu na ten pocit opravdu dost. Počátky zámku jsou svázány s rodem Ronovců. Ronovský Jindřich nazývaný Hynek se poprvé podepisuje jako pán "de Zlab" v roce 1289. Později hrad patřil Karlu IV. ještě později Vartenberkům. V roce 1388 byl hrad obléhán a dobyt a podruhé padl za husitských válek v roce 1427. Obnovitelem zámku se stal pan Jiřík z Dubé, ale po mnoha prodejích a výměnách nakonec skončil majetek roku 1629 v rukou Jana Rudolfa Trčky z Lípy. Tehdy se zámeckým poddaným dařilo zle, protože Trčkovou manželkou byla přísná Marie Magdalena z Lobkovic, kterou lid nenávistně nazýval "zlá Manda." Rudolf byl později obviněn ze zločinů proti císaři a veškerý jeho majetek byl konfiskován. Původní hrad, který v té době byl již po několika přestavbách zámkem, přešel do majetků Auerspergů a v jejich vlastnictví zůstal až do konce 2. světové války. Z interiérů vyniká velká jídelna, modrý salón a červený kabinet, ale i ostatní stojí rozhodně za prohlídku. Takzvaná trčkovská pokladnice vyniká jemnou figurální řezbou jako málokterý předmět té doby. A na závěr poznámka pro ty, co rádi fotografují - nenadežeňte žádného svého blízkého ke vstupní bráně, abyste mu u ní udělali pamětní foto! Brána jako pozadí nepůsobí zrovna nejlépe. Já navíc udělala tu chybu, že jsem do obrazu dostala i tabulku s otvírací dobou zámku - na fotce vyrůstá mému manželovi velmi věrohodně z hlavy, jako by tam nic jiného neměl. Nepřejte si slyšet, co mi na to později řekl!

Roztoky u Prahy, to je pro pražáky jako by kamenem dohodil. můžete tam dokonce navštívit renesanční zámek. Někdy ve 13. století to byla obyčejná tvrz a ani dnes se vlastně o žádné velké výstavnosti hovořit nedá, i když účelnost zámku popřít nelze. Objekt postihly v roce 2002 povodně, jejichž stopy jsou znát ještě dnes, na jejich odstranení se ale pilně pracuje. V zámku si můžete prohlédnout stálou výstavu Zdenky Braunerové, malířky a grafičky. Ta roztoky milovala a prožila zde značný kus života (O jejím pohnutém osudu si mohou čtenáři přečíst knihu Františka Kožíka Na křídlech větrného mlýna a její volné pokračování, nazvané Neklidné babí léto). Největší ozdobou zámku je nádherný malovaný strop v bývalém společenském sále. Ten se dnes využívá jako svatební síň, takže kdo dostal zálusk na ženění ži vdávání a nechce to mít z Prahy moc daleko, hurá do Roztok!

Za mého dětství se ještě podnikaly plavby parníkem po Vltavě až na Zbraslav, jako v době Martina Nedobyla na sklonku předminulého století, jak nám o tom hezky vypráví ve svých knihách pan Vladimír Neff. Naši mne tak několikrát vzali na celodenní výlet, ale protože jsem tenkrát byla ještě moc malá, nikam dál se nešlo, den jsme strávili na dece někde blízko vody, jedli obložené chleby a pili vlažnou limonádu z hnusné umělohmotné cestovní láhve a naši snili o tom, že by se rádi podívali do zbrasklavského zámku. Opravdu nevím, zda tenkrát nebyl přístupný, či nemohli jen proto, že bych tam nedošla. Dnes se do zámku zájemci podívat mohou. Klasického prohlídkového okruhu se tam nedočkají, zato v zámeckých prostorách mohou shlédnout některá umělecká díla ze sbírek Národní galerie. Koho by zajímala historie zámku, toho tentokrát odkazuji na jiné prameny, za důležité podle mne je pouze to, že zámek byl původně cisterciáckým klášterem, který údajně v roce 1292 založil Václav II. Plachý a zbožný syn Přemysla Otakara II. - krále železného a zlatého - byl jediným synem manželským, který po Přemyslově chrabré smrti na Moravském poli mohl usednout na trůn a tak se také stalo. Zda takto povahově vybavený panovník byl dobrým vládcem, to nechť posuzují historikové na to si opravdu netroufám.

Kdo by se nepamatoval na Mládkovu písničku "Na hradě Okoři, světla už nehoří, Bílá paní šla už dávno spát..." Ve skutečnosti si nejsem jistá, kolik by tam v onom objektu naspala, večer se tam totiž konají různá hudební vystoupení za účasti hojného publika, takže v hradních zdech bývá dost rušno. Ve dne tam zase vystupují skupiny historického šermu, takže takové strašidlo aby se rovnou odstěhovalo, protože klid mít rozhodně nikdy nebude. Ve většině historických pramenů se uvádí, že hrad Okoř dal zbudovat pražský měšťan František Rokycanský někdy kolem roku 1359, aby se tak povznesl jako majitel rozsáhlé nemovitosti. Také se mu to povedlo a založil tímto počinem rod Rokycanských z Okoře, není ale pravda, že by hrad nechal postavit. Ve skutečnosti se jednalo pouze o rozsáhlou přestavbu sídla, které zde stálo již dávno předtím. Později vlastnil majetek Mikuláš Augustinův a pánové z Donína, roku 1518 byl prodán Hynku Bořitovi z Martinic, což byl jeden z předků onoho Martinice, horlivého katolíka, který byl za pražského povstání defenestrován, jak nás o tom učili ve škole. Martinicové byli posledním šlechtickým rodem, který Okoř vlastnil, poté následoval řád Tovaryšstva Ježíšova. Za všech těchto vlastníků byl objekt průběžně přestavován podle potřeby a dobře udržován, jakmile ale Josef II. jezuitský řád zrušil, celý majetek začal upadat. Již v roce 1787 se v místní kapli přestaly sloužit bohoslužby pro havarijní stav. Okoři paradoxně napomohl k uchování nechvalně známý rok 1948. Do té doby se hrad zvolna změnil ve zříceninu, poté byly jeho zbytky zakonzervovány a dokonce částečně opraveny. Okoř není daleko, patří k pražskému regionu, udělejte si tam někdy na jaře výlet! A napište, jestli tam přece jen potkáte Bílou paní!