Hrady a zámky

Kdo by neznal filmové pohádky Ať žijí duchové nebo princ a Večernice? Jedno mají společného: prvně jmenovaný film se natáčel na hradu Krajkovci z větší části, u druhého posloužila jen jedna kamenná zeď pro závěrečnou scénu umírajícího čaroděje Mrakomora, v podání Radka Brzobohatého. Ve své popdobě je dnes hrad již pouhou zakonzervovanou zříceninou, kdysi to ale byla velmi přepychová a na tehdejší dobu moderní stavba. Jak by také ne, když ji provedla dvorská huť krále Václava IV. pro jednoho z jeho milců, jistého Jíru z Roztok. To bylo v roce 1383. Časem ale Jíra upadl u opileckého a náladového krále do nemilosti, zchudl a hrad dostal Jindřich Lefl z Lažan. V té době se na hradě dost často vyskytoval kazatel Jan Hus a z Krakovce také zamířil na svoji poslední osudnou cestu - do Kostnice. I pan Jindřich skončil špatně a majitelé se na hradě střídali až do roku 1783, kdy na do stavby udeřil blesk a protože velká část podlah a přístaveb byla ze dřeva, do základů vyhořel. Potom se dočkal od místních obyvatel plundrování na stavební kámen, časem panující složky nařídily z bezpečnostních důvodů kus komplexu ubourat... V současné době patří to, co z hradu zůstalo, státu. Mají tam úžasného kastelána, který vás s nadšením provede, Vypoví o dohadách, že hrad dostal jméno podle starodávného Kroka, který měl tři dcery... a pokud bude v dobrém rozmaru, dozvíte si i s kým chodily kdysi vznešené dámy na záchod a (trošičku nadneseně, to samozřejmě není pravda) jak vznikl pro jednu skladbu název serenáda. Na prodej tu jsou turistické známky a dokonce - s tím jsem se ještě nikde jinde nesetkala - obrázek hradu malovaný na dřevěném plátku.

Původně zámek Orlík skutečně strměl na skále nad Vltavou, na ostrohu 60 metrů nad hladinou řeky. Po vybudování přehrady se však jeho tvářnost změnila, nyní je ze tří stran obklopen vodou. Jako původní královský hrad přešel za Karla IV. do majetku české šlechty. V jeho držení se vystřídala celá řada rodů, naposled náleželo sídlo Schwarzenbergům, v roce 1948 bylo i s okolním panstvím znárodněno, v restituci bylo navráceno Karlu VII. Schwarzenbergovi. Původní hrad byl mnohokrát zvětšován a přestavován, k poslední přestavbě do podoby novogotické došlo v polovině 19. století. Za prohlédnutí stojí nejen interiéry - například empírové salony, knihovna a lovecký sál - ale i rozlehlý anglický park, v němž se nalézá Schwarzenberská hrobka. Jinak bych řekla, že na zámek Orlík pasuje staročeské pořekadlo "Kdo se jak rodí, tam se i hodí". Stavbě báječně slušelo shlížet na řeku s výšky skalního ostrohu, tak jsem viděla zámek poprvé i já jako malá holka. Vodní dílo, které vzniklo později, je jistě obecně užitečné, ale vzhledu zámku moc neprospělo.

Kdo se vypraví na prohlídku zámku Hluboká, udělá dobře, když s tím spojí i návštěvu zámku Ohrada. Ten byl v létech 1708 - 1713 postaven pro knížete Schwarzenberka, který tu pořádal hony a lovecké slavnosti. V půvabné stavbě barokního slohu je možno shlédnout výstavní expozici zaměřenou na lesnictví, myslivost a rybářství. Výstava je součástí majetku Národního zemědělského muzea v Praze, které se ale od začátku svého vzniku potýkalo s nedostatkem místa a tak jeho exponáty hostovaly, kde se dalo. Zdejší sbírka se na zámek Ohrada přesunula v 60. létech 20. století ze zámku Konopiště. Návštěvník zámku se může pokochat také rozlehlou oborou a kdo má rád zvířata, jistě nevynechá ani malou přilehlou zoologickou zahradu. A kdo sbírá turistické známky z významných míst a je tak roztěkaný předchozími dojmy ze zámků Hluboká a Ohrada jako já, toho jistě potěší, že i v zoologické zahradě koupí známky s motivy obou objektů.

Když jsem jako malá holka jezdila na prázdniny do Orlických hor, každé léto jsem podnikala s mámou několik výletů po okolních hradech a zámcích. Jen Doudleby se nám tenkrát jaksi nepovedly. Místní nám poradili výborný spoj tam i zpět, prý si máme zámek zaručeně prohlédnout, stojí za to! Jenomže když jsme před ním konečně stanuly, ukázalo se, že je momentálně v rekonstrukci a tudíž veřejnosti nepřístupný. Krásná budova s vybledlou sgrafitovou výzdobou byla zamčená a pod lešením, marně jsme pobíhaly kolem a snažily se dovnitř nahlédnout alespoň škvírami v dřevěném bednění. O mnoho let později jsem se do Doudleb konečeně podívala se svým synem. Je tam co obdivovat, nádherné tapise například, ukázky historického ošacení a krajek, nástropní malby nebo kachlová kamna. Zámek má svoji historii zvláštní v tom, že od svého vzniku patřil neustále stejným majitelům - a sice rodu z Bubna a Litic. Původně na tomto místě stála středověká dřevěná tvrz, ale roku 1588 zde nechal Mikuláš u Bubna postavit dnešní objekt jako lovecký zámek, letohrad. Stejnému rodu zámek patřil až do roku 1948 a v roce 1993 se opět původním majitelům navrátil.

Jestlipak víte, proč je Červená Lhota natřená celá zrovna na červeno? Kdysi nám tu vypravovala jedna průvodkyně romantickou historku, že na zámku byla prolita nevinná krev. Msnželka jednoho z majitelů byla prostě defenestrována, ač se tvrdě bránila. Stopy její krve zůstaly pod inkriminovaným oknem jako nepříjemný důkaz a ač bylo podniknuto mnoho pokusů je zamalovat, krev se na nových nátěrech objevovala neúprosně zas a znovu, aby připomínalůa hrůzný čin. Nakonec se zoufalý vrahoun rozhodl nechat celou budovu natřít na červeno, aby to splynulo. Nevím, co je na tom pravdy, faktem ale je, že nevelká budova s pseudorenesančními štíty vypadá v cihlovém vyvedení prostě rozkošně. Její obraz se zrcadlí ve vodách rybníka a kdo se nebojí, může se po vodní hladině povozit na lodičce. Přiznám se, že já jsem si tento zážitek ráda nechala ujít.
Zámek byl původně zemanskou tvrzí, teprve v roce 1530 došlo k jeho přestavbě do čistě renesanční podoby, která je nyní již pozměněna. Nikde jsem se nedobrala informace, zda už se i původní tvrz nalézala takto na malém ostrůvku či zda k přehrazení údolí došlo později, což mne mrzí.
Interiér Červené Lhoty je velmi komorní, nenajdete tu obrovské reprezentační sály, tomu prostě charakter stavby neodpovídá. Nevelké, půvabně zařízené místnosti budí dojem, že kdyby vám tu dovolili zůstat, zabydleli byste se tu v několika okamžicích. To ale vůbec neznamená, že by se tu nenacházely ceněné exponáty, například portrét Markéty Pyskaté, která pro svoji ošklivost už zaživa nosila tuto přezdívku a nebylo jí nic platné, že je vévodkyní Tyrolskou a Korutanskou.
Kdo má smysl pro humor, může se nechat před zámkem vyfotit ve šlechtickém kroji. Postava tu stojí vyřezaná z překližky a příslušně omalovaná, stačí pouze přiložit obličej k proříznutému otvoru.

Původní královský hrad z 13. století na mne působí poněkud tísnivým dojmem. Je totiž spjat s jednou osobou z českých dějin, která je mému srdci velmi milá. Slavný Vítkovec Záviš z Falkenštejna byl snad od dětství předurčen k velkým činům. Na pradávném řebříčku společenských úspěchů stoupal až do chvíle, kdy se oženil s Kunhutou, vdovou po neméně slavném králi Přemyslu Otakarovi, jemuž říkali král železný a zlatý a přesto padl jako poslední kmán v bitvě na Moravském poli. Poté dostoupila závist Závišových odpůrců vrcholu, obvinili ho z velezrady a právě před Hlubokou, na takzvané Pokutní louce, byl nakonec po dlouhém věznění a mučení sťat přímo před očima svého bratra Vítka. Taková likvidace jistě není v českých dějinách nic neobvyklého, naši předkové si velice libovali v hubení významných osobností, až tyto na českém území vyhynuly.
Nyní má bývalý královský hrad podobu zámku ve windsorském stylu a kdo by myslel, že se spíš hodí do pohádky než do skutečného života, moc by neprohádal. Ve filmu Pyšná princezna představoval sídlo rozmarné Krasomily. Jinak má ale Hluboká vzdor svému pohádkovému vzhledu běžnou historickou minulost. Hrad byl založen jako jeden z významných panovnických opěrných bodů. Brzo ale přešel do soukromých rukou, za vlády Viléma z Pernštejna , v létech 1490 - 92 nechali zchátralý objekt opravit a tehdy současně vzniklo v okolí několik rybníků, mezi nimi i Bezdrev. Panství střídalo majitele, po Pernštejnech náleželo pánům z Hradce, nakonec Schwarzenbergům, kteří dali zámku jeho současnou podobu. Podle návrhu Pavla Ignáce Bayera přestavbu provedl vídeňský architekt František Beer.
Návštěvníci si mohou prohlédnout rozsáhlou expozici. Například oblékárnu s významnými kusy nábytku, kruhový Hamiltonův kabinet, ranní salón nebo čítárnu v Adolfově věži. Knihovna na Hluboké obsahuje 12 000 svazků, působí tedy velmi úctyhodě. Právě tak jako přijímací salón či mramorový sál, velká jídelna, kuřácký salón s obrovským bílým krbem nebo zbrojnice - a to jsem jistě ještě mnohé zapomněla vyjmenovat. Vysloveně kouzelná je vytapetovaná malá jídelna. Člověk by si skoro myslel, že tudy znovu vstupuje do pohádky. Z toho ho ale vyvede prohlídka teplé a studené zámecké kuchyně. Tady všechno vypadá tak prozaicky, že i zarputilý dietář nemůže nepomyslet na řadu dobrot, které se tu za celé roky připravily a to ho bezpečně zase dostane na zem - možná k jeho škodě.

Původní královský hrad z 13. století na mne působí poněkud tísnivým dojmem. Je totiž spjat s jednou osobou z českých dějin, která je mému srdci velmi milá. Slavný Vítkovec Záviš z Falkenštejna byl snad od dětství předurčen k velkým činům. Na pradávném řebříčku společenských úspěchů stoupal až do chvíle, kdy se oženil s Kunhutou, vdovou po neméně slavném králi Přemyslu Otakarovi, jemuž říkali král železný a zlatý a přesto padl jako poslední kmán v bitvě na Moravském poli. Poté dostoupila závist Závišových odpůrců vrcholu, obvinili ho z velezrady a právě před Hlubokou, na takzvané Pokutní louce, byl nakonec po dlouhém věznění a mučení sťat přímo před očima svého bratra Vítka. Taková likvidace jistě není v českých dějinách nic neobvyklého, naši předkové si velice libovali v hubení významných osobností, až tyto na českém území vyhynuly.
Nyní má bývalý královský hrad podobu zámku ve windsorském stylu a kdo by myslel, že se spíš hodí do pohádky než do skutečného života, moc by neprohádal. Ve filmu Pyšná princezna představoval sídlo rozmarné Krasomily. Jinak má ale Hluboká vzdor svému pohádkovému vzhledu běžnou historickou minulost. Hrad byl založen jako jeden z významných panovnických opěrných bodů. Brzo ale přešel do soukromých rukou, za vlády Viléma z Pernštejna , v létech 1490 - 92 nechali zchátralý objekt opravit a tehdy současně vzniklo v okolí několik rybníků, mezi nimi i Bezdrev. Panství střídalo majitele, po Pernštejnech náleželo pánům z Hradce, nakonec Schwarzenbergům, kteří dali zámku jeho současnou podobu. Podle návrhu Pavla Ignáce Bayera přestavbu provedl vídeňský architekt František Beer.
Návštěvníci si mohou prohlédnout rozsáhlou expozici. Například oblékárnu s významnými kusy nábytku, kruhový Hamiltonův kabinet, ranní salón nebo čítárnu v Adolfově věži. Knihovna na Hluboké obsahuje 12 000 svazků, působí tedy velmi úctyhodě. Právě tak jako přijímací salón či mramorový sál, velká jídelna, kuřácký salón s obrovským bílým krbem nebo zbrojnice - a to jsem jistě ještě mnohé zapomněla vyjmenovat. Vysloveně kouzelná je vytapetovaná malá jídelna. Člověk by si skoro myslel, že tudy znovu vstupuje do pohádky. Z toho ho ale vyvede prohlídka teplé a studené zámecké kuchyně. Tady všechno vypadá tak prozaicky, že i zarputilý dietář nemůže nepomyslet na řadu dobrot, které se tu za celé roky připravily a to ho bezpečně zase dostane na zem - možná k jeho škodě.

Původní královský hrad z 13. století na mne působí poněkud tísnivým dojmem. Je totiž spjat s jednou osobou z českých dějin, která je mému srdci velmi milá. Slavný Vítkovec Záviš z Falkenštejna byl snad od dětství předurčen k velkým činům. Na pradávném řebříčku společenských úspěchů stoupal až do chvíle, kdy se oženil s Kunhutou, vdovou po neméně slavném králi Přemyslu Otakarovi, jemuž říkali král železný a zlatý a přesto padl jako poslední kmán v bitvě na Moravském poli. Poté dostoupila závist Závišových odpůrců vrcholu, obvinili ho z velezrady a právě před Hlubokou, na takzvané Pokutní louce, byl nakonec po dlouhém věznění a mučení sťat přímo před očima svého bratra Vítka. Taková likvidace jistě není v českých dějinách nic neobvyklého, naši předkové si velice libovali v hubení významných osobností, až tyto na českém území vyhynuly.
Nyní má bývalý královský hrad podobu zámku ve windsorském stylu a kdo by myslel, že se spíš hodí do pohádky než do skutečného života, moc by neprohádal. Ve filmu Pyšná princezna představoval sídlo rozmarné Krasomily. Jinak má ale Hluboká vzdor svému pohádkovému vzhledu běžnou historickou minulost. Hrad byl založen jako jeden z významných panovnických opěrných bodů. Brzo ale přešel do soukromých rukou, za vlády Viléma z Pernštejna , v létech 1490 - 92 nechali zchátralý objekt opravit a tehdy současně vzniklo v okolí několik rybníků, mezi nimi i Bezdrev. Panství střídalo majitele, po Pernštejnech náleželo pánům z Hradce, nakonec Schwarzenbergům, kteří dali zámku jeho současnou podobu. Podle návrhu Pavla Ignáce Bayera přestavbu provedl vídeňský architekt František Beer.
Návštěvníci si mohou prohlédnout rozsáhlou expozici. Například oblékárnu s významnými kusy nábytku, kruhový Hamiltonův kabinet, ranní salón nebo čítárnu v Adolfově věži. Knihovna na Hluboké obsahuje 12 000 svazků, působí tedy velmi úctyhodě. Právě tak jako přijímací salón či mramorový sál, velká jídelna, kuřácký salón s obrovským bílým krbem nebo zbrojnice - a to jsem jistě ještě mnohé zapomněla vyjmenovat. Vysloveně kouzelná je vytapetovaná malá jídelna. Člověk by si skoro myslel, že tudy znovu vstupuje do pohádky. Z toho ho ale vyvede prohlídka teplé a studené zámecké kuchyně. Tady všechno vypadá tak prozaicky, že i zarputilý dietář nemůže nepomyslet na řadu dobrot, které se tu za celé roky připravily a to ho bezpečně zase dostane na zem - možná k jeho škodě.