Hrady a zámky

Kdo chce vidět hrad i zámek pohromadě, má k tomu jedinečnou příležitost v Bečově nad Teplou. Gotický hrad byl založen ve 13. století, v době renesanční byly přistavěné kamenné portály a vznikly též nástěnné malby. Podél hradního nádvoří stojí Pluhovský palác (nazývaný tak podle dřívějších majitelů, Pluhů z Rabštejna) a konírny. Zámek z 18. století stojí těsně pod hradem, má renesanční ráz, jeho dominantou je osmiboká věž, ze zámeckých teras je krásný výhled do okolí. Oba objekty naposled patřily rodině de Beaufort, protože však poslední majitelé byli členy NSDAP a příslušníky SS, objekty podle zákona po válce propadly českému státu. Prohlídky se však konají pouze v zámku, který je přístupný teprve od roku 1996. Pokud kdo pomýšlí na manželství, může mít svatební obřad v zámecké kapli sv. Petra nebo i na venkovní terase a dokonce i svatební hostinu může uspořádat rovnou v místě, protože zámek disponuje k tomu účelu krásnou obřadní síní s nemalou kapacitou. Místo je zajímavé tím, že v roce 1985 byla v hradní kapli nalezena unikátní románská schrána, nazývaná relikviář svatého Maura. Jedinečná truhlice na svaté ostatky je pokryta pláty pozlaceného stříbra a ze stejného materiálu jsou zhotovené sošky dvanácti apoštolů a výjevy ze života svatých. Historie relikviáře by vydala na samostatný příběh a ten také byl kdysi napsán I.M.Jedličkou pod názvem Poklad vévody Jindřicha. Autor v útlé knížce seznamuje čtenáře nejen s historií významné památky, ale také s okolnostmi, za nichž byla téměř po ročním usilovném pátrání nalezena československou kriminálkou.

Zámek má skutečně výstižné jméno, je doopravdy krásný. Elegantním železným oplocením projdete na rozlehlé nádvoří, kde se do tvaru širokého U rozkládají hlavní budovy. Nejstarší zmínky o Krásném Dvoře pocházejí ze 14. století, tehdy patřil majetek starobylému rytířskému rodu Fremutů. Ten vystřídali Kolovratové, kteří přestavěli původní tvrz v sídlo, které se již víceméně podobalo zámku, i když dnešní vzhled nemělo. Po Kolovratech náleželo panství několika různým majitelům, než v roce 1649 skončilo v rukou významného šlechtice Heřmana Černína z Chudenic, což byl vrstevník Krištofa Haranta z Polžic a s ním dokonce procestoval značnou část Orientu. Jak dopadl Krištof Harant je všeobecně známo, Heřman Černín měl naproti němu diplomatické nadání, velmi dobře se zapsal u dvora císaře Rudolfa II. a i když měl při povstání stavů namále, nakonec se pro něj vše v dobré obrátilo a císař ho zasypával přízní a penězi. Zdá se, že Heřman Černín nebyl svým poddaným špatnou vrchností, po jeho smrti se však všechno změnilo, další Černínové své poddané dusili za vydatné pomoci katolických duchovních, což vedlo k neustálým nepokojům a rebelií. Panství zvolna upadalo. Teprve roku 1718 bylo rozhodnuto o jeho modernizaci a také o přestavění celého sídla. Od té doby se upravovalo ještě několikrát, s Krásným dvorem se současně upravoval i pražský Černínský palác. To panstvu pořádně vysávalo pokladnici, na úkor poddaných (jak jinak) se tedy chápalo každého prostředku k výdělku, v kraji vybudovalo pivovar, cukrovar, otevřelo vlastní důl. Zámek byl v rukou Černínů až do okupace, ale poslední majitel byl největší "dobrodinec" ze všech. Jako zavilý odpůrce všeho českého, jakmile panství zdědil, dal z jeho správy propustit všechny české zaměstnance. Za války obsadili zámek nacisté, od té doby náleží českému státu. Zámecké vybavení je vcelku běžné, takové můžete vidět kdekoli. Výjimku tvoří obrazy loveckých psů v životní velikosti, tvrdí se, že obdobná sbírka není nikde ve světě k vidění. A samozřejmě, předností zámku je veliký a nádherně udržovaný park!

Za jeho současnou romantickou přestavbu vděčíme Vincenci Karlovi Auersperkovi, který ji nechal provést v létech 1849 - 68. První zmínka o původním hradu ale pochází už z roku 1421, kdy byl obléhán Pražany a posádka se nakonec vzdala. Hrad přešel do rukou stoupence Husova učení, Petra Zmrzlíka ze Svojšína. A aby se to nepletlo, po jeho smrti zase patřil přívrženci krále Zikmunda, Hoškovi z Dětenic. V tu dobu byl hrad dobýván Tábority, kteří se ho po několikatýdením obléhání zmocnili. V pobělohorské době nastal hospodářský úpadek, prostí lidé byli panstvem čím dál víc využíváni a začali se bouřit. Odpor vyvrcholil roku 1775 dlouho připravovaným ozbrojeným povstáním, které zasáhlo i žlebské panství. Povstání bylo sice brzo krvavě potlačeno, nicméně byl vzápětí nato vydán patent, který zmírňoval robotní povinnosti a v roce 1781 bylo nevo,nictví zrušeno. (Jak je vidět, v lidech je síla a když se jednotně postaví za zjevnou nespravedlnost, mohou zvítězit. Možná, že by bylo občas vhodné vzít si příklad z historie) . Správním i hospodářským místem celého kraje se v polovině 19. století stalo město Čáslav a v současné době je zámek Žleby ve správě Národního památkového ústavu. Za vidění tu stojí zejména dokonale vypracované kožené tapety, nábytek a nádobí. Romanticky založené duše si mohou při procházce kolem vnitřních arkád představovat, že jsou zdejšími zámeckými pány či komtesami.

Zámek Žleby je velice krásné a romantické sídlo. Do současné podoby je přestavěl Vincent Karel Auersperg v létech 1849 - 68, ale zmínka o původním hradu je v dějinách české historie už dávno předtím. V roce 1421 byl obléhán, posádka se vzdala a hrad připadl stoupenci Husova učení, pan Petrovi Zmrzlíkovi ze Svojšína. Po jeho smrti v roce 1427 je získal naopak přívrženec krále Zikmunda, Hošek z Dětenic. Tehdy jej zase dobývali Táborité a po několikatýdením obléhání obrana padla. V pobělohorské době se také nevedlo lépe, dlouhá desetiletí se prostý lid bouřil proti čím dál většímu útisku a delšímu robotování, v roce 1775 vše vyvrcholilo ozbrojeným povstáním, které zasáhlo celý kraj, žlebské panství nevyjímaje. Povstání sice bylo krvavě potlačeno, ale panstvo si zase jednou muselo uvědomit, že poddaní si věčně věkův na hlavu dělat nenechají. ještě v roce 1775 byl vydán robotní patent, který jasně stanovoval nevolnické povinnosti a v roce 1781 bylo nevolnictví docela zrušeno (Jen tak mimochodem - neměli by si z občas lidé vzít příklad z historie???). Rodina Auerspergova přebudovala sídlo tak, aby co nejvíc reprezentovalo majitele. Od poloviny 19. století spadal zámek Žlevy pod okresní město Čáslav a v současné době jej spravuje Národní památkový úřad. Na zámku lze vidět překrásniou ukázku cenných kožených tapet, nábytku i nádobí, pokud máte trochu romantické naladění a projdete se po arkádách okolo nádvoří, můžete si nechat třebas zdát, že jste zdejší mladý pán či komtesa.

Jestlipak víte, proč se říká, že někdo někde sedí "jako vězeň na Bezdězu"?To rčení muselo překonat věky, protože vězeň, který byl skutečně na Bezdězu držen, byl dávný český panovník Václav II, tehdy ovšem ještě pouhý malý kralevic. Byl zde uvězněn roku 1279 i se svou matkou Kunhutou. V té době byl hrad vlastně novostavbou, postaven byl v létech 1264 - 78. A paradoxem je, že popud k jeho výstavbě dal Václavův otec, Přemysl Otakar II, přezdívaný král železný a zlatý. Když ovšem Přemysl Otakar padl v bitvě na moravském poli, do Čech se dostavil jeho příbuzný Ota Braniborský, údajně aby spravoval zemi a chránil královskou vdovu a sedmiletého sirotka, ve skutečnosti ( jako mnoho jiných dávných i soudobých pánů) aby se na české zemi obohatil. A královnu se synem uvěznil na nedobytném hradu jako svá rukojmí. Je pravda, že vzhledem k okolnostem to pro uvězněné muselo být tristní, ale jinak je hrad Bezděz dodnes tak pěkný a zachovalý, že pobyt v jeho zdech bych pokládala spíš za výsadu, než za trest. Rozhlelý gotický hrad se dvěma věžemi nebyl nikdy přestavěn do modernější renesanční či barokní podoby, protože byl velmi těžko přístupný a v těch dobách se už nevyužíval. Člověk tu má dodnes pocit, že se tady zastavil čas a to je v dnešní uspěchané době velmi příjemné. Zbývá jen dodat, že v současné době je hrad chráněnou kulturní památkou a náleží státu. A pokud by někoho zajímalo, jak to tenkrát dopadlo s malým vězněm a jeho matkou, tak celkem dobře. Královně pomohla česká šlechta k útěku a Václava nakonec zrádný Ota za tučné výkupné propustil. Václavovi z tohoto pobytu zůstalo celoživotně pošramocené zdraví a hrůza z bouřek a koček, nicméně usedl na český trůn a oženil se s Gutou(Jitkou) Habsburskou, dcerou tehdejšího římského krále Rudolfa. Dokonce i královna Kunhuta se znovu provdala za význačného českého šlechtice z rodu Vítkoviců, Záviše z Falkenštejna. Že po její smrti mladý král Václav rád přehlédl, jak Závišovi pod Hlubokou položili hlavu na špalek, to už je opravdu jiná historie.

Nezaslouží si být odstrčen pod souhrrný pojem s hradem Žebrák. Na Točníku prý pobával král Václav IV. již v roce 1398 a krátký čase zde dokonce - nebýt to tak neuctivé, řekla bych že skladoval - část korunovačních klenotů. Po Václavově smrti jeho bratr Zikmund (zvaný šelma ryšavá), jeho bratr a nástupce, hrad zastavil. A od té doby jakoby se Točník stal zástavním majetkem českých králů. Postupně jej měli v zástavě Kolovratové, Vladislav II. jej zase nedobrovolně svěřil do rukou Zdeňku Lvu z Rožmitálu a Janu z Vartenberka... a tak bychom ještě mohli pokračovat. Kupodivu, hrad začal upadat teprve v okamžiku, kdy se stal majetkem české koruny a bezmála tři stovky let jej spravovali hejtmané. Přesto ještě Bohuslav Balbín vepsal kamsi do svých poznámek, že za jeho návštěvy byl hrad ještě obyvatelný. No nevím, mně se zdá, že by byl částečně obyvatelný ještě dnes. Pravda, pokud by někdo čekal dnešní výdobytky civilizace, elektřinu, vodu v domě a tak dál, šeredně by se zklamal. Ale to základní by například někdejší královský palác na Točníku dodnes poskytl - střechu nad hlavou a silné zdi na ochranu. S tím ostatním si, člověče, vždycky nějak poradíš levou zadní - nebo ne???

Taky už vás napadlo, jak to přijde, že o těchto hradech se mluví skoro vždycky dohromady? Jsou blízko sebe, jistě, a mají provázanou minulost, to ale přece není důvod. Jeden by skoro řekl, že je nutné o nich hovořit takto spjatě proto, že z obou zbývají pouze zbytky, které by teprve dohromady daly jeden hrad. Ale dost legrácek - hrad Žebrák vznikl patrně ve 13. století, kdy okolní krajinu vlastnili Zajícové z Valdeka. Později přešel do majetku krále Jana Lucemburského a ještě později tu často při svých cestách do Norimberku pobýval Karel IV. Ale jeho význam definitivně stoupl až za Karlova syna, krále Václava IV. Ten, jako náruživý lovec, oceňoval jeho polohu uprostřed lesů plných zvěře. Když hrad roku 1395 vyhořel, král jej dal sice ihned opravovat, zároveň ovšem poručil stavět blízko další hrad - Točník. Stavby to musely být velmi odolné, oba hrady v roce 1425 obléhalo husitské vojsko a to neúspěšně! Až další požár v roce 1532 způsobil zkázu Žebráku. V historických pramenech je aspoň už roku 1558 uváděn jako hrad pustý. Zato podhradí naopak získalo, po vybudování točnického panství a zvětšilo se o mnohé stavby. Malebné zříceniny a jejich půvabné okolí začalo v 19. století přitahovat mlaíře a já se tomu vůbec nedivím. Je už to dávno, co jsem stála na vrcholu věže, která je nyní využívaná jako rozhledna a pohlížela do kraje s pomyšlením, co všechno tady každý kamínek pamatuje! Ale dodnes si to pamatuji!

Jak se tak probírám krabicí památek ze všech různých našich rodinných výletů, připomínám si zámek Duchcov. Navštívili jsme jej už dávno, přesněji v roce 1999. Tehdy patřil státu a je tomu tak i dodnes. Zámek totiž nikdy nebyl vyvlastněn, na počátku 20. století jej poslední majitelé - Valdštejnové - státu legálně prodali. Zámek je krásný, jeho renesanční základ byl později přestavěn do barokní podoby a v létech 1814 - 18 klasicistně upraven. Nevím, zda je tomu tak ještě dnes, ale při naší návštěvě byl hlavní atrakcí zámku učiněn známý svůdce žen Cassanova. Jeho figurína v životní velkosti seděla v malé místnůstce při svíčce u psacího stolu a zaujatě cosi "zapisovala" seříznutým brkem. A nebylo to od věci, Cassanova opravdu trávil své stáří na Duchcově jako knihovník zámeckého pána a velmi pravděpodobně takto nad zápisky skutečně posedával. Krom toho ovšem stálo za prohlídku i zařízení, hlavně nábytek, převážně intarzovaný. Kdo tedy přemýšlí, na který ještě hrad či zámek letos naposled vyrazit, než se koncem měsíce uzavřou, má mé doporučení - jeďte učinit reverenci Duchcovu a slavnému italskému svůdníkovi.

Kdo se vydá na prohlídku Mariánských lázní, zaručeně by neměl vynechat poblíž zámek Kynžvart. Pozor, nezaměňovat s hradem Kynžvart, ten byl sice založen zhruba v polovině 13. století králem Přemyslem Otakarem II. a je to první zmínka o panském sídle v tomto místě, v současné době už je ale pouze zříceninou. Zato zámek je pěkně zrekonstruovaný a rozhodně stojí za prohlídku. Nalézá se v něm významná knihovna, sbírka obrazů, numismatická sbírka a zcela ojedinělý je kabinet kuriozit. V něm je vystavena spousta opravdových podivností, ale také různé osobní předměty historických osobností. V muzeu jsou dokonce ke shlédnutí dvě egyptské mumie. Samozřejmě to zdaleka není všechno. A neméně významný je zámecký park. Rozlohu má téměř 300 hektarů a najdete v něm 11 rybníků. Samotný renesanční zámek byl postaven někdy okolo let 1585 - 1597 v údolí pod kynžvartským hradem. Jako skoro všechny podobné stavby střídal majitele, nejvýznamnější byli Metternichové, kterým celé panství patřilo od roku 1623 do roku 1945. Kolem roku 1681 byl zámek upraven do barokní podoby a mezi léty 1820 - 1833 došlo k jeho přestavbě ve stylu vídeňského klasicismu. V té podobě si ho může prohlédnout i novodobý turista a jistě nebude zklamaný.