Hrady a zámky

Zámek v Horšovském Týnu je další naší historickou památkou, jejíž prohlídku by si nikdo neměl nechat ujít. Je to rozhlehlý a malebný objekt - a nadto, kdo má rád vážnou hudbu, může se i po této stránce pokochat neboť ve velkém sále se tu konají koncerty. Zámecký areál je pro svoji velikou historickou hodnotu od roku 1996 prohlášen národní kulturní památkou. Návštěvníkům nabízí celkem šest prohlídkových okruhů. Také je jeho propagace nezanedbatelná! Ale což je hlavní, celá propagační kampaň je dotována z prodeje pohlednic, map a podobných tiskovin na různých zámcích a hradech v Čechách, takže kvalitní prezentace vlastně vzniká s minimálním vynaložením dalších finančních prostředků. Zámek má prastarou historii - původně to býval hrad s obytným palácem, vznikl kolem roku 1258 a majetek tenkrát patřil pražskému biskupovi. Jeho první přestavba je spjata se slavnou postavou české historie - v polovině 14. století jej nechal významně upravit arcibiskup Arnošt z Pardubic, nu ano, ten, kterého ve filmové komedii Noc na Karlštejně tak krásně a laskavě stvárnil veliký herec Karel Högr. A kdo by zapomněl repliky pánů Matušky a Kopeckého: "...Já vidím sukni, krumplovanou!" "V té sukni je arcibiskup Arnošt z Pardubic..." Zpět ale k zámku. Historii měl pohnutou, jako tolik podobných objektů, ze známých osob jednu chvíli patřil Janu Popelu z Lobkovicz, už jeho syn byl ale za povstání odsouzen k trestu smrti a konfiskaci majetku. Za Jana Popela byl ale zámek přestavěn do renesančního stylu. Bylo to tak trochu z nutnosti, místo několik let předtím zachvátil požár a přestavovat bylo třeba tak jako tak. Důležité je to, že další majitelé, Trauttmansdorffové, měli majetek v držení přes 300 let a až na drobné úpravy do jeho vzhledu již nezasahovali. V roce 1945 se objekt dostal do správy českého státu.

si vlastně na sebe vydělá

Vím, že většinou se tu zmiňuji o návštěvách různých hradů a zámků, ale zima je zima, a málo platné, tyto památky mívají v tuto domu zavřeno. Blesklo mi ale posledně hlavou, že jsem se měla už dávno zmínit o možnosti, jak si i přes zimu tu a tam příjemně užít a nesedět pořád doma jako pecivál. Stačí si jen uvědomit, že existují výstavy a různé expozice, které je možné právě v tuto dobu navštívit. Také samozřejmě můžete zajít do muzea. A kdo má rád trochu duchovna okolo krásné prohlídky, může ztrávit pěknou chvilku v nekterém z významných kostelů. Výhodu mají lidé, co bydlí ve velkých městech, tam mají takové možnosti takříkajíc na talíři a v hojném výběru. Ale nikde není řečeno, že například pražák musí obíhat výhradně pražské výstavy, i do jiných měst vedou cesty a není k tomu vždycky nezbytně nutné mít k dispozici vlastní auto. Prostě, kdo chce a jeho zájmy vedou tímto smerem, ani v zimě nemusí vést pouze bačkorovou kulturu. Ovšem podotýkám, že kostely jsou v tomto vyjmenovaném seznamu aktivit největším oříškem - mimo stanovené mše bývají zavřené, kvůli "poctivým" lidem, holt. Doba, kdy si každý mohl přijít z opravdu duševní potřeby dovnitř zameditovat, je dávno pryč.

Kdo má rád obrazy Alfonse Muchy, měl by se vydat po jeho stopách přinejmenším na zámek ve Zbirohu. V jeho velkém sále, který měl tenkrát vhodně prosklenou kopuli, tvořil slavný malíř kdysi svůj proslulý cyklus nazvaný Slovanská epopej. Jednotlivá plátna jsou totiž tak rozměrná, že by se v obyčejném ateriéru vůbec nedala namalovat z toho prostého důvodu, že by se tam nevešla. Samozřejmě to neznamená, že by Mucha kdy zámek ve Zbirohu vlastnil, jeho tehdejší majitel, baron Strausberg, přezdívaný Král železnic, mu pouze nabídl pobyt, jak to bývalo mezi mecenáši umění obvyklé. Zámek Zbiroh nebyl celá léta léta přístupná, své stanoviště tu měla Československá armáda. Ještě dnes je to objekt obehnaný kolem dokola betonovými zdmi a pokud se chcete zájezdovým autobusem dopravit až téměř k němu, musí vám střeženou bránu otevřít nikoli kastelán, ale zvláštní ostraha. To proto, že v současnosti zase v jeho blízkosti sídlí hasičský sbor. Ale stejně napřed spatříte shluk hnusných vybydlených stavení, což poněkud připomíná opuštěnou základnu z Jurského parku, jen ti raptoři tady naštěstí scházejí. Těsně nad tím stanete na cestě, která vede parkem vzhůru a tam narazíte na dva lvy. Ani ti nejsou živí, jde o dvě sochny v nadživotní velikosti, na masivních podstavcích, takže na vás majestátně shlížejí pěkně shůry. Ale dokořán otevřená brána už vede do zámku, který bývá často nazývaný zámkem tří císašů. Jeho historie je totiž spjata s Karlem IV, Zikmundem a Rudolfem II. Můžete tu vidět spoustu krásných památek stejně jako výstavku brnění z různých historických období, samozřejmě je tu stále takzvaný Muchův sál, kde kdysi vznikaly slavné obrazy. Jen ten kdysi prosklený strop je už dávno zakrytý a v obrovských prostorách se pořádají koncerty. Ostatně už také dávno, několikrát tu prý vystupovala například Ema Destinová. Do historie zámku se pustím někdy jindy, dnes bych jen ráda upřesnila, že za vlády Krále železnic to s ním bylo všelijaké, světácký baron totiž rozhazoval na všechny strany tak moc, že nakonec zbankrotoval, zbirožský zámek věřitelé zcela vydrancovali a nakonec jej v roce 1879 koupil rod Colloredo Masfeldů. Těm byl majetek zabaven po druhé světové válce, v restituci navrácen, ale protože rodina vlastnila v Čechách ještě zámek Dobříš, o Zbiroh příliš nejevila zájem a odprodala práva na něj České republice. V současné době zámek patří společnosti Gastro Žofín.

Až dosud jsem se na těchto stránkách zmiňovala o hradech a zámcích slavných a přístupných veřejnosti. Tentokrát udělám výjimku a zmíním se o zámku, který sice také má svojí zajímavou minulost, veřejnosti přístupný ale není. Je to zámek v malé obci Nahošice, patřící k domažlickému okresu. Osada Nahošice je v historických materiálech zmiňována už ve 12. až 14 století v souvislosti s tehdejší německou kolonizací českého území. Tenkrát byla krutě poněmčena a i její jméno došlo zkomolení - nazývala se Nahoschitz. Naštěstí, poněmčení našeho státu se tenkrát nepovedlo, Češi byli tehdy ještě příliš hrdí než aby něco takového dopustili a také jejich území bylo tak výhodně položené, že se jejich kmeny mohli spojit, což u jiných národů nebylo. Ve 14. století stála v Nahošicích na místě dnešního zámku tvrz, jejíž vybudování je připisováno jistému Markvartovi a Svatoborovi, kteří si - jak jinak - říkali pánové z Nahošic. Dalších majitelů se tu vystřídalo dost, jednu chvíli zde vládli i mocní Černínové. Kolem roku 1550, za pánů ze Seeberka, byl majetek spojen s nedalekým Blížejovem. Ještě v roce 1757 je v zápiscích uváděno, že k nahošickému panství přináleží 11 poddaných. Jen tak pro zajímavost, u nahošického dvora byl kdysi i pivovar, ten byl ale v roce 1880 zrušen. Starobylá tvrz pánů Svatobora a Markvarta byla teprve v 18. století přestavěna na barokní zámek, ve století 19. byl upraven do pseudorenesančního stylu. Mnohem později byla přistavěná věž a parkové schodiště. Po druhé světové válce se majitelem nohošického zámku stal Místní národní výbor, po roce 1989 byl nabídnut do prodeje za částku 20 miliónů korun a jeho majitelem se stala soukromá osoba. V létech 1995 až 1997 byl zámek kompletně zrekonstruován za celkovou částku, která se blíží k 10 miliónům. Citlivá rekonstrukce objektu velmi prospěla, v současné době se v něm nalézá několik komfortních bytů. Kdo se obtěžuje a vyhledá si fotografie tohoto sídla, bude mile překvapen tím, jaké skvosty může člověk najít v naší zemi i v docela malé obci. Asi proto cizáci vždycky pošilhávali po našem kraji, pošilhávají dosud a pošilhávat ani nepřestanou.

Je to tak, napřed si založila blog, v němž hodlám své bližní seznamovat s krásami našich historických objektů a než se pár týdnů překulí, odjedu si napřed na služební cestu, potom na dovolenou - a skoro na dva měsíce se odmlčím. Jedinou útěchou pro lačné čtenáře (pokud se tací najdou) bude, že jsem si také docela povýletovala a nabrala nové podněty právě z této oblasti. Dnes mám ještě nějaké pracovní resty, které musím sofort vyřídit, ale co nevidět zasednu a najdete na těchto stránkách zase něco zajímavého. Tak mi zachovejte přízeň.

Před časem jsem se zmiňovala o zámku v Bechyni, nikterak podrobně, k jeho historii se ještě míním v dohledné době vrátit. Dnes bych ráda doplnila, že kdo se vydá na prohlídku onoho zámku, může jí snadno spojit s návštěvou ve skanzenu v Holašovicích. Dá se to pohodlně stihnout v jednom dni a nikdo přitom nepadne na hu... pardon, na ústa.Název vesnice se odvozuje od jména Holasicové, tedy poddaní šlechtice zakladatele, jistého Holase. O vsi je zmínka už v roce 1263, založena ale musela být mnohem dříve. Kdy do jejího osudu přestali zasahovat Holasové netuším, nicméně v roce 1292 náležela českému králi Václavu II. a ten, zbožný a naprosto tak nepodobný svému rekovnému otci Přemyslu Otakaru II. ji ještě s dalšími vesnicemi daroval řádu cisterciáků, v jejichž majetku zůstala až do zrušení roboty v Čechách, tedy do roku 1848. Cisterciáci se snažili, aby aby se průběhem let počet obyvatel nesnižoval, například po velké morové epidemii dosídlilo kraj poddanými z Rakouska a Bavorska. Nakonec se z 211 osob pouze 63 hlásilo k české národnosti. Z toho důvodu byla také vesnice v roce 1945 částečně vysídlena. V současné době je celá vesnice zapsaná na seznamu světových památek. Okolo návsi najdete roztroušené malebné statky a menší usedlosti, v současné době je jich 22. Jako byste tu vstoupili do historie o nějakých sto, stopadesát let nazpět. Ale v jednom z objektů najdete i útulnou hospůdku, takže nemusíte mít strach, že byste se tu neobčerstvili. Když jsem tam byla já, k pivu jste si tam mohli objednat na mlsání takzvané "pivní prkénko". Skutečně na dževu jste dostali naservírované kousky uzeného a pečeného vepřového, pokrájené klobásky a plátky šunky. Výborné - a cena rozumná!